Podzimní prázdniny na Tatrance

Na první letošní prázdniny se partička kamarádů ze 6. tříd ZŠ Jitřní vydala až na opačný konec naší republiky – do Beskyd, navíc přímo pod Lysou Horu. Právě tam totiž p. uč. Gajdošík naplánoval letošní podzimní výpravu.

Vše začalo v sobotu 25.10.2014 v 7:00 h ráno na Branickém nádraží. Cesta do Ostravy uběhla docela rychle. Tam jsme přestoupili ještě na jeden vlak, který nás dovezl až do Beskyd na Ostravici.

Odtud již začalo naše putování pěkně po svých a pěkně zostra. 4,5 km do pořádného kopce, který byl pořád prudší a prudší. Když k tomu přidám naše těžké batohy, tak to byl docela náročný výstup. Na jeho konci nás však čekala malinká horolezecká chata Tatranka. Tu na mapách nehledej, je ukrytá pěkně v lese a ani z cestičky kolem jí vlastně nelze vidět.

Po příchodu nás čekalo zabydlení. Všichni jsme odevzdali společné potraviny, šli jsme pro vodu a hlavně kluci se pustili do řezání a štípání dřeva, (do jejich mimořádně oblíbené činnosti). Když jsme měli vše hotové, zašli jsme na obhlídku okolí. Nedalo nám to nevyužít toho nádherného počasí, které zrovna panovalo. Někteří měli tolik energie, že do toho obrovského kopce běhali jako kamzíci a pak lezli po stromech jako veverky.

Hygienu jsme prováděli ve studánce s ledovou vodou, která byla nedaleko chaty. Určitý respekt si zaslouží ti, co se svlékli do půl těla a v té ledové vodě se pěkně vyráchali (mimochodem později osvěžili i další části svého těla) Teplota vody i vzduchu se pohybovala okolo 0°C).

V neděli jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Beskyd – Lysou Horu, kterou jsme asi po 2 h výstupu zdolali. Náročný výstup byl odměněn prvním letošním sněhem, který jsme pořádně využili (za krkem skončil kde komu, i panu učiteli). Na vrcholu jsme si v tamním Šantánu dali polévku s čajem, což nás zahřálo a nabilo novou energií – ještě nás čekala další asi 15 km dlouhá trasa.

Z Lysé Hory jsme pořádným „klesákem“ sestoupali na Malchor. Namrzlé kameny pořádně klouzaly, tak se šlo dost pomalu a opatrně. Došli jsme až na Ivančenu. To je takový památník z kamenů, které tam donesli lidé na uctění památky zastřelených junáků.

Odtud naše trasa vedla přes Ondrášovy diery zpět na Tatranku. V ní jsme přehodili věci z túry za věci na bazén. Tam mířily naše další kroky. Po pravdě musím říct, že bazén v horském středisku Sepetná nás doslova okouzlil. Je malý, ale má plno vířivek, tobogán, saunu i dětskou část. A samotný bazén pak hloubku akorát na správné vyřádění. Toto byla opravdu dost dobrá volba.

Vrátili jsme se až za tmy. Začali zpívat a hrát nějaké hry a tento program nám vydržel až skoro do půlnoci.

Na pondělí byl naplánován nejnáročnější výstup na protilehlý kopec Smrk, kterému už teď říkáme „Smrt“. Jednak trasa byla nejdelší ze všech dnů a jednak měl nejnáročnější a nejdelší stoupání. První třetina cesty k přehradě Šance ještě šla, ale pak to začalo být pěkně do kopce – a to pořádně. Zde se mi potvrdila zlatá pravidla turistiky:

1. „Za kopcem je další kopec a ještě větší.“

2. „Čím si blíž vrcholu, tím je kopec prudší.“

Výstup byl vskutku hodně náročný, ale pan učitel říkal, že k vrcholu je to jen „taková rovinka“. Asi proto výstup někteří zvládli i o půl hodiny dřív, než zbytek naší výpravy. Ale je pravda, že ty výhledy z vrcholu byly nádherné a stálo za to náročnou trasu podniknout.

Všichni jsme si mysleli, že nic náročnějšího nás už čekat nemůže. Ale cesta dolů, to byl taky pěkný zážitek. Pořádnou odvahu totiž vyžadovala cesta po namrzlých klouzavých kamenech v prudkém srázu. Čím jsme ale klesali níž a níž, tím byla cesta příjemnější.

V Ostravici jsme se stavili na večeři a pak nás čekal ještě ten 4,5 km stoupák k Tatrance. Filip ho celý prozpíval a my s ním. Tak nám cesta hezky utekla. Všichni jsme ho obdivovali, že vydržel s dechem. Byl to náročný den. Dokonce i ti nejzdatnější, kteří ještě plánovali noční výstup na Lysou Horu, to nakonec přehodnotili a šli raději spát.

Úterý, to byla pohodovka. Vlakem jsme si zajeli do Frenštátu, odkud jsme lanovkou vyjeli na Pustevny. Tam to bylo moc pěkné. Staré dřevěné domečky, pěkně vyřezávané a hezky vybarvené. Z Pusteven jsme se vydali k soše Radegasta. V okolí bylo z kamenů postaveno strašně moc mohylek, a tak jsme nějaké přidělali i my. Z té hřebenové cesty byl nádherný výhled jak do údolí na Frenštát i na druhou stranu na Rožnov. Docela pohodovou cestičkou jsme sešli až na vlak.

Po příjezdu jsme se (pro velký úspěch) zastavili ještě jednou na bazéně na Sepetné a kolem 20:00 h jsme přišli zpět na Tatranku.

Poslední den byl, jak už to tak bývá, úklidový. Do Prahy jsme unaveni přijeli po 17:00 h.

Byl to pěkný výlet. Těch 5 dní uteklo nějak rychle. Jsem velmi rád, že nás tam pan učitel Gajdošík vzal. Bylo to úplně něco jiného, být v malé chaloupce bez elektřiny a bez vody, kdesi uprostřed lesa. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Strašně moc se mi tam líbilo.

Jsem z Jitřní, vím proč – hrdost, síla, inspirace.